Až k obzoru
Innsbruck leží v úzkém údolí Innu se štíty přes dva tisíce metrů po obou stranách a na dráhu se přilétá zatáčkami podél údolí. Aerolinky tam posílají jen posádky se zvláštním výcvikem. Hongkongské letiště stojí na ostrově, který srovnali se zemí a rozšířili o plochu nasypanou z moře, a hned za drahami se zvedají hory ostrova Lantau. Kdo chce taková letiště ukázat poctivě, nemůže skončit u plotu.
Jedno krásné 3D letiště se dá postavit ručně. Tisíce ne. Scéna proto vzniká z otevřených dat: dráhy, pojezdovky, stání a budovy z OpenStreetMap, terén celé planety ve dvou a půl milionu dlaždic. Když dlaždice nesedí s mapou, skončí světla dráhy v moři, takže sedět musí každá.
Svahy stíní slunce scény, takže Alpy nad Innsbruckem mají světlou a stinnou stranu přesně podle hodiny, ve které se díváte. Krajina k obzoru přechází do oparu oblohy a nekončí ostrou hranou. Letadla v oparu nezmizí nikdy.
Na skutečném letišti v Dubaji kolem drah žádný trávník neroste. Mezi pojezdovkami je písek a štěrk, stejně jako v Dauhá, v Rijádu nebo ve Phoenixu, a co je zelené, je zelené proto, že to někdo zalévá. My jsme ale dlouho kreslili celý svět jako Ruzyni: kolem každé dráhy sytě zelenou trávu. V Praze to sedělo. V poušti to vypadalo jako golfové hřiště uprostřed Arábie. Začalo to jednoduchou otázkou, jestli by v Dubaji neměla být místo trávy spíš poušť. Měla.
Mapa sama neřekne, jakou barvu má zem mezi pojezdovkami. Plochy trávy v ní bývají zakreslené, jejich barva ne. Každému letišti na světě, všem osmačtyřiceti tisícům, jsme proto jeho krajinu přiřadili předem, a to ze dvou volně dostupných vědeckých map: klimatických pásem podle Köppena a Geigera a satelitní mapy pokryvu krajiny ESA WorldCover. První řekne, jestli je kolem letiště suché podnebí a jestli tam prší v zimě, nebo v létě. Druhá, kolik je v okolí holé země a jakou má barvu. Ze satelitu bereme jen tahle čísla, nikdy tvar plochy. Kde co leží, kreslíme dál podle OpenStreetMap, takže se nic neposune a nic se nerozmaže.
Vyšlo z toho 2 007 letišť v poušti a 6 141 ve stepi. Poušť přitom není všude stejná: Perský záliv je béžový, Mojave kolem Las Vegas šedohnědá a Sonora u Phoenixu skoro hnědá. Step, třeba v Denveru, Salt Lake City nebo Madridu, je tmavší a něco v ní roste. Zhruba 37 tisíc letišť zůstalo přesně takových, jaká byla, a Praha, Londýn i São Paulo mezi nimi.
Mysleli jsme i na roční období. Kolem Středozemního moře a v Kalifornii je zima zelená a léto suché, takže v Římě, Aténách nebo San Francisku tráva v létě vyschne na slámu a v zimě se zazelená. V Perthu taky, jen tamní léto připadá na leden. Johannesburg nebo Ciudad de México vysychají naopak v zimě, protože tam prší v létě. Scéna se řídí datem, které právě ukazuje, takže když si pustíte lednový den, je San Francisco zelené. Takhle se s ročním obdobím mění kolem 2 750 letišť.
A pár drobností, které by člověk nečekal. Zavlažovaná tráva, parky a golfová hřiště, které mapa zná, zůstávají i v poušti sytě zelené, protože tak to tam opravdu vypadá: zelené ostrůvky, které někdo zalévá. Písek je schválně o odstín světlejší než beton, jinak by v něm pojezdovky zmizely. Na fotkách je Phoenix tmavší, než ho kreslíme, ale tady jsme dali přednost tomu, aby se letiště dalo přečíst. V noci písek zmodrá do šedi jako všechno ostatní, po dešti se leskne, a když na něj napadne sníh, zbělá stejně jako tráva. Obě mapy se smějí volně používat s uvedením autorů a u letišť, kterým zem přebarvily, je najdete v přehledu zdrojů mapy.
Z věže, s kamerou v okně
Řídicí věž stojí tam, odkud je z kabiny vidět na každou dráhu a pojezdovku, a i tak mají dispečeři na velkých letištích pozemní radar na místa, kam okna nedohlédnou. Ťukněte na „Z věže“ a naše kamera vyjede do kabiny, do výšky, kde mají oči dispečeři. Věž poznáme, ať ji mapa zapisuje jakkoli, a v noci má kabina rozsvíceno.
Živé kamery vybíráme ručně a náš server každou z nich sám kontroluje každých dvanáct minut. Tlačítko se u letiště objeví, jen když přenos za poslední půlhodinu opravdu vysílal, takže nikdy nevede na mrtvé video. Dokud nekliknete na přehrát, nenačte se od video služby vůbec nic. Kde víme, odkud kamera točí a kam míří, může se na její místo postavit i 3D kamera, a rovnou říkáme, že poloha je odhad.
Video z internetu jde obvykle pět až třicet vteřin za skutečností. Scéna o totéž zpoždění pozdrží letadla a doladit se dá po vteřinách, dokud dosednutí v přenosu a na mapě nepřijde naráz. Okno s kamerou zůstane otevřené, i když přecházíte mezi mapou a 3D.
Most k předním dveřím
Na skutečném letišti se nástupní most smí k letadlu rozjet, až na trupu zhasne červený maják, znamení, že motory stojí. Pak zajede k předním levým dveřím, těm, kterými se opravdu nastupuje. Náš most vyjede, když letadlo stojí na stání aspoň minutu, a zastaví u týchž předních levých dveří. Nikdy nejede skrz letadlo ani skrz sousední most: když není místo, tunel se zkrátí, odkloní, nebo se nenakreslí vůbec. ATR most nedostane, protože má hlavní dveře vzadu, a stejně tak malá letadla, vrtulníky a bizjety.
JFK i Atlanta mají v mapových datech každé přes 150 mostů. Praha nemá ani jeden, a stejně tak Frankfurt, Madrid, Barcelona nebo Řím. U terminálu bez zmapovaných mostů je proto odvodíme ze stání, kde letadla parkují nosem k budově. Vyzkoušeli jsme to naslepo na dvaceti letištích, kde mosty v datech jsou: 88 procent odvozených mostů stálo u stání, které most opravdu má.
V noci mosty přeberou barvy okolních budov a jejich prosklení svítí jako okna terminálu.
Koridory ve vzduchu
ILS vede letadlo k dráze dvěma neviditelnými paprsky: kurzový maják drží směr a sestupový maják, který stojí vedle dráhy kousek od jejího začátku, drží sklon, obvykle tři stupně. Za dobrého počasí létají posádky stejné čáry tak jako tak, a přílety se proto skládají do úzkých koridorů.
Nad Heathrow se z poloh, které za posledních 24 hodin slyšela naše vlastní síť, skládají koridory, kudy letadla opravdu létají: dlouhé oblouky příletů nad Londýnem, vějíř odletů na západ. Každý bod koridoru musí nést aspoň tři různá letadla, aby z něj nešel vyčíst jednotlivý let.
Sestupovou rovinu kreslíme jen tam, kde anténa ILS na mapě opravdu stojí, a to se standardním sklonem tří stupňů. Praha a Heathrow ji mají. Na JFK mapa zná jen kurzové majáky, takže je tam jen kurz na zemi a je to tak označené, a Tokio Haneda zatím nemá v mapě ani jedno.
Nástupní most zastaví u předních levých dveří, těch, kterými se opravdu nastupuje, a ATR ho nedostane, protože má dveře vzadu.