Tahač, nebo letadlo?
Po ploše velkého letiště jezdí mnohem víc aut než letadel: tahače, autobusy, cisterny, catering, schody, odmrazovače, follow-me a hasiči, kteří podle pravidel ICAO musí dojet na kterékoli místo dráhy do tří minut. Aby je věž viděla i v mlze, má řada z nich vlastní vysílač a posílá úplně stejné zprávy jako letadlo. Jen místo „dopravní letadlo“ ohlásí „pozemní vozidlo, záchranné“ nebo „pozemní vozidlo, služební“.
Akrobatické skupiny často létají s vypnutým odpovídačem, proto byla mapa v Ostravě prázdná. Většina vozidel ale o sobě víc neřekne. Z 1 899 strojů, které jsme koncem září za čtyři dny slyšeli na víc než osmdesáti letištích, skoro tři čtvrtiny řekly jen „služební vozidlo“. A letadlo, které celý den stojí u hangáru, vypadá v datech skoro stejně jako tahač. Rozliší je až to, že jednou vzlétne, a proto stroj, který o sobě neřekne, co je, posuzujeme za delší dobu, nikdy z jednoho dne.
Víc prozradí volací znak. Hasiči v Praze vysílají jako POZAR, jinde jako FIRE, ARFF nebo POMPIER a někde si vůz říká FLORIAN, jak se hasičům v německy mluvících zemích odedávna říká do rádia podle jejich patrona. Follow-me se hlásí jako FOLLOW nebo LEADER. Zkratky, které znamenají na každém letišti něco jiného, nebereme: FM nosí follow-me v Hamburku a Lisabonu, ale v Athénách záchranná vozidla.
Podle toho dostane hasičský vůz, nouzové auto, follow-me, tahač, autobus, cisterna nebo služební dodávka vlastní model ve skutečné velikosti. Kategorie „záchranné“ přitom neznamená hasiče: nosí ji i provozní auta a sanitky, takže bez výmluvného slova ve znaku nakreslíme červené auto s modrou rampou, ne šestikolku s lafetou. Kde data mlčí, zůstane vozidlu neutrální tvar, protože tvar, který by tvrdil víc, než víme, by lhal. Vysílače, které se hlásí jako pevná překážka, třeba pět na pařížském letišti Charlese de Gaulla, nekreslíme vůbec. Majáky svítí jen vozům v jízdě, záchranářům modře, ostatním oranžově jako na skutečné ploše, a do počtu letadel se vozidla nikdy nepočítají.
Kroužek v barvě řemesla
Na skutečné ploše se technika pozná podle barvy a majáku: hasiči jsou červení, follow-me žluté se šachovnicí, služební auta mají oranžový maják. Shora a v noci z toho ale zbude tečka.
Každé vozidlo proto má pod sebou kroužek jako letadla, jen v barvě svého druhu: hasiči a záchranáři, follow-me zeleně, odbavovací technika a služební dodávky, autobusy, cisterny, odmrazovače. Follow-me má kroužek zelený, i když je samo žluté, protože světle žlutý kroužek se v noci nedal odlišit od žlutého kroužku letadla ve vzduchu. Žádný druh nemá šedou, bílou ani modrou. Ty patří letadlům a vašemu výběru.
Vozidla kreslíme dvakrát větší, než jsou, aby byla shora vidět. Ve chvíli, kdy by se zvětšený tahač dotkl křídla, motoru, jiného auta, budovy nebo nástupního mostu, plynule se zmenší až na svou skutečnou velikost, a zpátky naroste, teprve když je kolem volno. Letadla mají přednost a kvůli autům se nemění nikdy. A tahač, který se nosu letadla dotýká i ve skutečné velikosti, zůstane skutečně velký a nikam se neposune: poloha je z dat, kresba si ji nevymýšlí.
Prověřili jsme to na osmi letištích se skutečným provozem, s letadly pojíždějícími kolem aut ve 144 kombinacích a s auty kolem čtyřiceti nástupních mostů v Tokiu. Nikde se nic ničeho nedotklo. V noci kroužky svítí a vozidlo, které zmlklo, má kroužek ztlumený do šeda, zatímco model zůstává plný. Nic na ploše není průhledné.
Po pojezdovkách
Ve vzduchu letadlo slyší anténa i stovky kilometrů daleko. Na zemi ho schová terminál, hangár nebo kopec, polohy chodí řidčeji a občas mezi nimi zeje celá minuta. Pilot přitom jede přesně po žluté ose a z dráhy sjíždí rychlým výjezdem, pojezdovkou postavenou tak, aby se dala projet ještě v rychlosti kolem devadesáti kilometrů v hodině.
Kdyby se letadlo kreslilo přímkou mezi dvěma hlášeními, řízlo by to přes trávu a rohem hangáru. Mezi dvěma skutečnými polohami ho proto vedeme po skutečné síti pojezdovek: obloukem do zatáčky, na stání, k nájezdu na dráhu, rozumnou rychlostí. Je to odhad mezi měřeními a mapa ho za měření nikdy nevydává.
Jednou odpoledne v Praze jelo letadlo Turkish Airlines po přistání ve 3D pohledu přes trávník. Živá kamera u dráhy ukázala, jak to bylo doopravdy: zahnulo dřív, rychlým výjezdem J, kdežto ve 3D jelo dál po dráze a pak napříč trávou. Data byla v pořádku, polohy ležely na pojezdovce pár metrů od osy, chybu dělala kresba. Poloha na výjezdu teď znamená pojíždění, a když mezi dvěma polohami nevede cesta po asfaltu, letadlo radši krátce přeskočí, než by jelo trávou.
Na JFK pojíždění nakreslené přes trávu prakticky zmizelo, na Heathrow ho ubyly skoro dvě třetiny a v Praze víc než třetina.
Kudy se opravdu jezdilo
Zapněte ve 3D pohledu „Kudy se jezdilo“ a letiště se samo vybarví provozem posledního dne nebo týdne. Na Heathrow z něj vystoupí hlavní trasy jako samostatná mapa a je vidět, kudy se k drahám pojíždí.
Počítají se jen polohy, které letadlo samo vyslalo ze země. Polohy dopočtené multilaterací na zemi ujíždějí, takže do mapy nejdou, a vozidla taky ne. Každý průjezd místem se počítá jednou, takže rušné stání nepřesvítí pojezdovku, a kde je mezi dvěma hlášeními moc dlouhá mezera, zůstane prázdno, nic se nedokresluje.
Jednu zvláštnost legenda přiznává rovnou: pojíždění dálkového letu k dráze se v mapě objeví, až letadlo přistane na druhém konci světa, protože let uzavíráme teprve po jeho konci. Mapa má jedinou barvu, purpurovou, kterou scéna jinak nikde nepoužívá, a leží pod budovami i pod letadly. Nic kvůli ní nebledne.
Tahač je na mapě větší než ve skutečnosti. Ve chvíli, kdy by se dotkl křídla, se plynule zmenší na svou pravou velikost.